Exkluzivní rozhovor se slavnou německou moderátorkou, kterou vyhodili

Eva Herman 20 let byla hvězdou nejsledovanějšího zpravodajského
pořadu v Německu – Tagesschau. Nejpopulárnější moderátorka v celém
Německu však dostala ze dne na den vyhazov z veřejnoprávní stanice
ARD, protože nebyla dost korektní. Novináři v hlavních médiích podle ní
musejí „polykat politicky korektní ropuchy“ a nesmějí říkat pravdu.
Kterého Čecha obdivuje? Co si myslí o Angele Merkelové? A proč jsou
unavené mozky Němců na konci svých sil?
V Německu, které má přes 80 milionů obyvatel, ji znal každý gramotný člověk a diváci ji milovali. Ze
dne na den ale byla z televize vyhozena, protože začala kromě čtení zpráv lidem otevírat oči svými
knihami a hlásat politicky nekorektní názory. V knížkách Princip Evy: Pro novou ženskost či Princip
Noemovy archy obhajovala tradiční rozdělení mužské a ženské role či to, že matka musí trávit
v prvních letech čas se svým dítětem.
Vycházela mimo jiné z práce slavného českého dětského psychologa Zdeňka Matějčka, kterého
obdivuje. K jejímu „odstranění“ z veřejného života stačilo málo. Na jedné besedě prohlásila, že to,
co bylo v době Třetí říše v Německu dobré, byly mimo jiné právě rodinné hodnoty a soudržnost,
vztah matky a dítěte. Přestože vždy ostře kritizovala nynější, komunistickou i nacistickou rodinnou
politiku a nacistický režim a trend, kdy jsou děti odděleny od svých matek a nahnány do školek a
jeslí, média její slova zcela překroutila a byla obviněna z podpory nacismu a strhla se proti ní
doslova štvanice.
„Cílem médií je jistý druh převýchovy. Média určitým způsobem školí a přeprogramovávají lidi do
žádaného způsobu myšlení. Každý, kdo o tom vyjadřuje své vlastní pochybnosti a myšlenky, každý,
kdo před takovým nebezpečím chce varovat, toho rychle napadnou a je společensky
dehonestován,“ říká Eva Herman (59) v exkluzivním rozhovoru pro Šifru. „Kdyby tehdy se mnou na
veřejnosti vystoupily jen tři nebo čtyři další celebrity, mohli jsme pravděpodobně způsobit převrat.
Tomu se samozřejmě muselo zabránit, tak mě veřejně hanobili jako hloupou nacistickou blondýnu.
Každý, kdo se mnou projevil soucit, také dostal obuškem na nacisty. S takovými totalitními
metodami zůstane člověk poměrně rychle sám,“ dodává odvážná žurnalistka, která dnes
spolupracuje s projektem Wissensmanufaktur, v překladu Továrna znalostí, což je nezávislý institut
pro ekonomický výzkum a sociální politiku, jenž se zabývá výzkumem důležitých systémových
otázek, jako je měnová politika a neudržitelnost dnešního (nejen) finančního systému.
V roce 2003 jste byla v Německu vyhlášena jako nejoblíbenější
televizní moderátorka. Dnes byste asi nevyhrála… Jak se podle vás
za tu dobu moderování v televizi změnilo a obecně média?
Hromadné sdělovací prostředky se nacházejí ve vážné krizi důvěry. Má to důvod: jejich zcela
otevřeně prezentovanou politickou korektnost a blízkost k vládě téměř ve všech zprávách. Tento
vývoj lze pozorovat nejen v německy mluvících zemích, ale téměř na celém světě. Probíhá jistý druh
převýchovy, kdy média občany určitým způsobem školí a přeprogramovávají do žádaného způsobu
myšlení. Logické myšlení se dostává do pozadí. Kdo se proti tomu postaví a kritizuje to, toho
většinou automaticky zpracují „obuškem na nacisty“. Problémy jsou všude stejné: ničení rodiny,
zrušení národních států, centralizace evropských států, masové přistěhovalectví, které bylo nově
definované jako „uprchlická krize“. Vše se unifikuje, všichni lidé by měli být stejní.
Z televizní hvězdy jste se zničehonic stala psancem. Co přesně
ukončilo vaši práci v televizi a jak to vnímáte dnes s odstupem?
Již koncem devadesátých let jsem začala s kritikou německé rodinné politiky. V Německu se v té
době začínaly oddělovat děti od svých matek, které se posílaly do práce (ironicky nazývané
„kariéra“). Prostřednictvím mého vlastního těhotenství v roce 1997 a přes mé rozsáhlé rešeršování
na mezinárodních kongresech o vazbách a vývoji dětí s psychology, pediatry a výzkumníky jsem si
uvědomila rozsah celého problému: tímto způsobem se začala převýchova německého národa. Děti
potřebují své matky především v prvních třech až čtyřech letech, což je jejich přirozená potřeba.
Jenže z politických důvodů se již neumožňuje dětem trávit čas společně se svými matkami. Se
změnou vlády v roce 2005, kdy se německou kancléřkou stala Angela Merkelová, jsem stále měla
naději na zlepšení. Ale bylo to mnohem horší. Paní Merkelová na svou politickou stranu, kterou je
Křesťansko-demokratická unie, samozřejmě zapomněla. To byl okamžik, kdy jsem zahájila veřejné
diskuse a publikovala knihy a eseje. Řekla jsem jen pravdu. (Že doba Třetí říše byla sice krutá, ale
to, co na ní bylo dobré, byly právě rodinné hodnoty, děti, matky, rodiny a jejich větší soudržnost – to
bylo odstraněno.)
Vlastní názor? V demokracii? Zapomeňte. Foto Wikimedia Commons
Mimochodem, mým velkým příkladem v této diskusi byl český dětský psycholog a badatel Zdeněk
Matějček, který na toto téma dosáhl mimořádných úspěchů. Od něj také pochází následující citát:
„To, co malé dítě potřebuje nejvíc, je intenzivní a trvalé emoční pouto s matkou. Pokud je tento
kontakt přerušen a dítě nedostane žádnou náhradní osobu, se kterou může navázat podobné
vztahy, dojde k psychickému poškození.“ Pan Matějček (světově uznávaný dětský psycholog, který
se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech v prostředí deprivace, zemřel v roce
2004) zformoval pojem psychická deprivace a zasadil se o to, že český stát v šedesátých letech
musel změnit svoji komunistickou rodinnou politiku. V novém rodinném zákoně získala rodina ve
výchově opět první místo. Tento muž byl opravdový hrdina!
Co jste dělala poté, co vás vyhodili? Byl problém sehnat práci, když
jste byla označena černým puntíkem? A jak reagovalo okolí, známí
a kamarádi?
Nebylo to snadné období. Téměř všichni kolegové se ode mne kupodivu odvrátili. Stala jsem se
infikovanou osobou. Přesto existovali alternativní vydavatelé a portály, pro které jsem mohla
pracovat. Dále jsem hodně přednášela v německy mluvícím prostoru. Zvládla jsem to, ale nebylo to
snadné. Zvlášť tvrdě mě zasáhlo veřejné obvinění, že jsem nacistka. Hitlerův režim jsem ve svém
životě vždy ostře kritizovala, i jeho rodinnou politiku.
Když jste byla na vrcholu, tušila jste, že je něco s médii špatně?
Věřila jste tomu, že jsou média nezávislá a svobodná, jak sama o
sobě prohlašují, nebo se k vašemu „průšvihu“ schylovalo delší
dobu?
Teprve v průběhu let jsem stále více a více cítila, že se něco děje, že svět posuzuji úplně jiným
způsobem, než jak jsme ho komunikovali externě. Často jsem měla kritické otázky, ale dostala jsem
jedinou odpověď. Přečtěte si zprávy a nediskutujte tolik. Teprve s tématem pouta matky a dítěte
jsem se probudila, protože jsem sama musela zažít, že kariéru a dítě nedovedu dobře sladit.
Jakmile jsem šla do práce, toužila jsem po svém dítěti. Když jsem to někde vyjádřila, byla jsem
zpravidla považovaná za směšnou nebo smutnou; podle motta „chudák blázen“. Ale někde hluboko
uvnitř jsem cítila, že existuje něco víc než jen politická korektnost, co je mnohem blíž pravdě. Moje
cesta byla před mnou a já po ní chtěla jít.
Nejste sama, koho takto vyobcovali. Pár žurnalistů se též dostalo do
problémů. Znáte je? Je jich hodně?
Většina novinářů a dokonce i politiků projevují své kritické poznámky o systému teprve tehdy, když
se dostanou do určitého věku a nemají příliš co ztratit. V podstatě je jen málo kolegů, kteří jdou s
kritikou ven. Někde v zákulisí se občas projeví trochu srozumitelným jazykem, ale většina lidí se bojí
vyloučení a toho, že si nevydělají žádné peníze. Proto každý den polykají politicky korektní ropuchy.
Německá ZDF vysílá satirický pořad Die Anstalt, ve kterém Max
Uthoff a Claus von Wagner popisují pravdivě realitu, i když
s humorem. Rozkrývají například různé tajné organizace a spolky či
finanční systém. Jak je to v časech cenzury možné? Proč je
nevyhodili?
Televizní pořad Die Anstalt (Instituce) vidím jen zřídka, protože nemám televizi. Existuje však několik
klasických dílů těch dvou o tajných transatlantických organizacích, které jste zmínili. Na YouTube to
láme rekordy. Proč si to mohou dovolit? Mají červenou čáru, kterou nemohou překročit. Oni dráždí
až na půdu, ale zatím pravděpodobně nepřekročili červenou čáru. Jsou očividně chytří. Stanice dělá
všechno pro to, aby „ukázala“, že umožňuje i jiné názory. Každé království mělo vždy své dvorní
šašky, kteří směli vyjadřovat pravdu s humorem. Označila bych lidi z pořadu Die Anstalt jako vtipné
šašky systému.
Poté, co jste skončila v televizi, jste měla ještě jeden „skandál“.
Řekla jste svůj názor v jedné talk show a oni vás vyhnali v přímém
přenosu, a to dokonce na žádost hostů, kteří byli pozvání s vámi.
Není to bizarní? Jak jste se cítila? A proč to ti lidi dělají?
Z mého pohledu to byl začátek bagatelizování veřejnoprávních médií, který již brzy dosáhne svého
vrcholu. Názorový teror, který se tak dlouho vznášel nad celou zemí, najednou dostal svou tvář.
Existují lidé, kteří tvrdí, že vyloučení z talk show ZDF Johannesem B. Kernerem bylo v redakci
předem prodiskutované a naplánované. Nechci to tvrdit, protože je těžké to dokázat. Kdo se podívá
na talk show na YouTube, která má několik milionů zhlédnutí, může si vytvořit svůj vlastní názor. S
mým odlišným a konkrétním „matějčkovským“ názorem, že matka má trávit čas se svými dětmi, se
již nehodím do politického kontextu země, která už dávno vzdává čest komunismu. V té době, tedy v
roce 2007, jsem v Německu byla známá tak na 97 %. Byla jsem populární a měla jsem vysokou
míru důvěryhodnosti poté, co jsem ve 20 hodin po téměř 20 let představovala „nejdůležitější“
zpravodajství země – Tagesschau. Měla jsem zřejmě větší sílu, než jsem si tehdy uvědomovala.
Kdyby tehdy se mnou na veřejnosti vystoupily jen tři nebo čtyři další „celebrity“, mohli jsme
pravděpodobně způsobit převrat. Tomu se samozřejmě muselo zabránit, tak mě veřejně hanobili
jako hloupou nacistickou blondýnu. Každý, kdo se mnou projevil soucit, také dostal obuškem na
nacisty. S takovými totalitními metodami zůstane člověk poměrně rychle sám. Tyto pracovní metody,
staré tisíce let, zaplňují historické knihy tohoto světa.
Jak moc se liší situace v Německu a obecně realita od té mediální?
Jak moc je manipulována? Můžete být malinko konkrétnější a trochu
Čechům přiblížit, co se v Německu děje? Naše média píšou, že je
vše v nejlepším pořádku a z Německa bychom si měli vzít příklad…
No, není těžké poznat, že náš svět se posledních padesát, šedesát, sedmdesát let obrací vzhůru
nohama. Dřívější hodnoty a ctnosti, jako je spolehlivost, pocit zodpovědnosti, úcta k lidem, zvířatům
a tvorům, stejně jako udržitelnost s ohledem na budoucí život na naší Zemi, se dostaly do pozadí.
Krok za krokem se tyto hodnoty postupně odstraňují. Na celém světě dnes vládne program
materialismu, údajný pokrok rovnostářství a touha po moci, slávě, globalizaci a samozřejmě i peněz.
Eva Herman bei Kerner - Teil 2 bis zum "Rauswurf"
Tak a ven. Evu Herman vyhodili z talk show v přímém přenosu na veřejnoprávní televizi, protože
měla jiný názor…
To všechno bylo již dlouho formulované v politické agendě, která cílí na tyto touhy. Ryba smrdí od
hlavy. Tyto programy jsou definované politicky a nekompromisně se šíří mainstreamovými médii.
Každý, kdo o tom vyjadřuje své vlastní pochybnosti a myšlenky, každý kdo před takovým
nebezpečím chce varovat, toho média poměrně rychle napadnou a je společensky dehonestován.
Vlastně to v minulosti nebylo jiné. Kdo v pozdním středověku prohlásil, že bylinky mohou být léčivé,
skončil často na hranici. Jak vidíme dnes, byla a je to ta nejlogičtější a nejzdravější věc na světě.
Stále víc slyšíme o cenzurování, kontrole, propagandě a
nenápadném omezování svobody v rámci takzvané demokracie.
Jak na to reagují Němci? Uvědomují si to, nebo je manipulace tak
propracovaná a pozvolná, že jim to přijde v pořádku?
Zdá se, že Němci jsou unavení. Po dvou světových válkách, nejtemnější kapitole německých dějin,
a následných převýchovných experimentech je průměrný Němec rád, když večer sedí na gauči,
dává si játrovou paštiku, běží televize a má klid a pohodu. Hlavně že zítra bude lednička opět plná.
Mnozí se vůbec neodvažují otevřít ústa. Byli jsme po desetiletí celosvětově „odhalováni“ jako národ
pachatelů a zdá se, že ani po více než sedmdesáti letech nenajdou Němci odpuštění. Každý den
jsou v médiích servírovány naše hříchy, které spáchali naši předci. Je to zvláštní. Téměř každá
země má svou temnou část historie, kdy vyháněla původní obyvatelstvo ze všech kontinentů.
Historické knihy jsou plné válek, vyvlastňování, otroctví a hrůzných příběhů. Málokterá jiná země
praktikuje tento kult hříchu ve věčném rouchu kajícnosti. Jen Němci by každý den měli přemýšlet o
tom, jak jsou špatní. Každému je dovolené si do nich praštit. Takže je logické, že lidé jsou už
vysílení. Už nemají argumenty, pokud jsou obvinění z toho, že jsou nacisté. Němci jsou na konci a
už nemají žádnou sílu. Existuje jich jen několik, kteří vyčnívají. A těm několika málo život zatraceně
ztěžují médii vymazané a unavené mozky milionů krajanů. Je to tragédie, ale zdá se, že brzy padne
i poslední opona.
Češi, Slováci nebo Maďaři nedávno zažili totalitu, a tak jsou na
manipulaci poměrně hákliví. Bylo a dnes už u nás opět je zvykem
říkat něco jiného na veřejnosti a něco jiného v soukromí. Němci u
nás mají pověst, že jsou poslušnější a více věří autoritám. Opravdu
podle vás Němci podporují například politiku Angely Merkelové,
nebo se jen bojí pochybovat veřejně? Nebo jak si vysvětlujete
opětovné vítězství Merkelové ve volbách?
Mé srdce často poskočí radostí, když sleduji, jak se země visegrádské čtyřky v EU prezentují. To mi
dává naději, že ještě celý svět není ztracen. Jsou to snahy, které nakonec musejí vést ke svobodě.
Německo je od takového postoje vzdálené na světelné roky. Je to nešťastné opičí divadlo, které zde
paní Merkelová jako údajně nejmocnější žena Evropy nechala odehrát. Doslova před očima vede
Německo s politikou bezpodmínečného přistěhovalectví ke zničení.
Nikdo přesně neví, co se s paní Merkelovou stalo. Stranický program CDU z roku 2002 je přesně
opačný k tomu, co reálně dělá dnes. Takže když se před šestnácti lety tvrdilo, že multikulturalismus
je příliš nebezpečný a nikdo nechce přijmout další přistěhovalce, dnes se děje se pravý opak. Paní
Merkelová říká a dělá přesný opak toho, co dělala na přelomu tisíciletí. Uplatňuje politiku
bezpodmínečného přistěhovalectví. Pokud chcete pochopit, vysvětlení může být pouze takové: Buď
je paní Merkelová pod tlakem a vydíraná, nebo se prostě zbláznila.
Rozhovor s Evou vyšel v Šifře číslo 2/2018. Objednat předplatné našeho měsíčníku, kde najdete spoustu podobných
článků, můžete zde.
Kdo podle vás v Německu řídí nebo vlastní takzvaná svobodná
média? Myslíte si, že je náhoda, že mají všechna mainstreamová
média stejný názor, nebo média mají nějaké zadání, či dokonce
slouží k převýchově obyvatel? Jaká je za tím agenda a čí? Co je
případně podle vás cílem politiky „Nové Evropy“?
Veškerá fakta k tomuto tématu najdete volně přístupné na internetu. Po druhé světové válce
spojenci přeformulovali poválečné zákony, včetně těch, které se týkají médií. Média musí informovat
prozápadně, proamericky. Nesmějí informovat provýchodně, což je také důvod, proč je ruský
prezident Putin v našem tisku tak málo zastoupený. Ale člověk ví, že mír v Evropě závisí na dobrém
vztahu mezi Ruskem a Německem. Evropa se centralizuje a podnikly se už nejdůležitější kroky.
Národní státy se všemi svými právy na sebeurčení, se svými právy na nezávislou tradici a kulturu,
budou zrušené. Ještě ale z jedinečnosti a svébytnosti jednotlivých evropských zemí něco zbývá.
Co byste poradila běžným lidem ohledně toho, jak si mají vytvořit
realistický názor na svět, když jim média záměrně neříkají pravdu?
Jak se v tom všem mají vyznat a jak poznají manipulaci? Odkud se
dozvídáte o důležitých věcech vy?
Nejdůležitější je, abychom měli živého ducha. Musíme se naučit naslouchat svému vnitřnímu hlasu
a nebýt především v mysli. Vnitřní hlas, kterému se také říká intuice, je naším nejspolehlivějším
přítelem. Od něj často přicházejí důležitá varování, která se musíme naučit poslouchat. Zde sídlí
hlas svědomí, který nám říká, co smíme a co už určitě ne. Současný „moderní“ člověk často vůbec
nic neví o svém vnitřním životě, slepý a hluchý klopýtá životem a přemýšlí o tom, co tady vlastně
dělá. Často vůbec nechápe smysl své existence.
Jaké si myslíte, že jsou vyhlídky lidstva jako takového či Evropy a
jakou máme naději? Jak se to všechno podle vás bude vyvíjet?
Lidstvo nyní čelí svému úpadku. Člověk, kterému byla svěřená Země, zcela selhal. Ztratili jsme
kompas. Stačí se rozhlédnout. Všude jen války, utrpení, zkáza a globalismus. Všechno, co je
správné a odpovídá zákonům přírody, je prohlášeno za nesprávné. Všechno, co je špatné, se nyní
prosazuje jako pravda. Je to prostě nesnesitelné. Musíme jít do svého nitra, musíme znovu získat
vztah k přírodě a jejím zákonům, musíme se znovu naučit pokoře, musíme se zbavit pýchy a
megalomanie. Jsem velmi vděčná, že jsem v roce 2005 objevila nejdůležitější knihu svého života. Z
povolaného místa jsou zde zákony stvoření, ve kterých žijeme, popsané tak dobře, že je může
každý poznat a naučit se je. Tím se změní směr do budoucnosti, ve které stojí za to žít. Rozhovor,
za který srdečně děkuji, ukončím doporučením této knihy, protože její tři svazky jsou také k dispozici
v češtině. Ráda bych je přiblížila čtenářům v České republice. Tyto knihy jsou cenným životním
studiem pro všechny lidi, kteří si se chtějí podívat trochu dál a nechtějí si nechat vnutit to, jak mají
žít. Četla jsem je 13 let, každý den, abych konečně podle zákonů stvoření pochopila svět, ve kterém
žijeme. Jmenuje se Ve světle pravdy a autorem je Abd-ru-shin.